Panamericana

Jedeme po Panamericaně (Ruta 5) a cestu si zpestřujeme odbočením do národního parku Pan de Azúcar. Obr-001
Na obrázku to tak nevypadá, ale přípoj to je impozantní - odhaduji výšku vlny tak na 5 metrů. Obr-002
Kempovací místo v parku. Kempovací místo v parku.
Pátý den na cestě. Už jsme ujeli 2000 km a do Santiaga je to také lán světa. Obr-005
Asi 70 km před Antofagastou - pár stovek metrů od silnice stojí Ruka pouště - Mano del Desierto Obr-006
Pohled na sochu z nedalekého kopce. A za rukou je vidět tenká linka Panamericany. Obr-007
V Antofagastě jsme nesehnali bydlení - všechno bylo obsazené kvůli jakémusi kongresu. Takže jsme nakonec spali na terase jakéhosi víkendového domku v all star hotelu. Obr-008
A ten domek byl v zálivu San Juan se stejnojmeným městečkem. A ten domek byl v zálivu San Juan se stejnojmeným městečkem.
Další den jsme jeli do města Calama a cestou jsme potkali mnoho kamiónů co vezli nové pneu pro náklaďáky co vozí rudu v dole Chuquicamata. Ty náklaďáky uvezou až 300 tun zeminy, takže pneu jsou pořádný... Obr-010

Jeli jsme vlastně jen po nepatrném kousku Panamericany a to jen za účelem přesunu blíže Altiplanu a Bolívii. Napojili jsme se na ni asi 50 km za Diego de Almagrem, abychom z ní hned zase sjeli a projeli si národním parkem Pan de Azucar (cukrová homole), který dostal jméno podle stejnojmenného ostrova, který tak skutečně i vypadá.

Poté jsme se na Panamericanu – v Chile „Ruta 5“ opět napojili a přečkali v sedlech svých ořů vícemeně nudných cca 400 km až jsme dorazili asi 40 km před Antofagastou k významné turistické atrakci – k „Ruce Pouště – Mano del Desierto „.

Odtud jsme se vydali do Antofagasty, kde jsme se bezvýsledně pokoušeli sehnat ubytování – ptali jsme se nejméně ve 20 hotelech – všechno bylo plné – prý nějaký kongres firmy Meinl?! Nakonec jsme už i zvažovali variantu, že v nejluxusnějším 5ti hvězdičkovém hotelu del Desierto s kasínem, kde měli poslední 2 pokoje zaplatíme naprosto nesmyslné peníze – něco jako 300 USD na osobu.
Nakonec ovšem zvítězil zdravý rozum a již po setmění jsme nakoupili zásoby na večerní piknik a odebrali se do „All Star“ hotelu po širák, který jsme nakonec našli na terase opuštěného domu v zálivu San Juan asi 30 km za Antofagastou. Musím ovšem konstatovat, že hledat si spaní po tmě není úplně snadný.

Další den jsme vyrazili směr Calama, kde jsme se těšili na návštěvu největšího měděného dolu na svět – Chuquicamata – je téměř 1 kilometr hluboký. Cestou jsme dokonce potkávali kamióny, které vezli sadu náhradních pneumatik pro náklaďáky, které vozí zeminu z dolu. Důl leží jen pár kilometrů od Calamy. Dokonce jsme si zjistili, že je potřeba se na návštěvu dolu předem objednat a ve dvě hodiny odpoledne dorazit do návštěvních prostor firmy odkud vás odveze autobus k dolu. To všechno jsme zvládli a když jsme dorazili na místo, tak prohlídku dolu zrušili, protože celou noc předtím pršelo a důl zavřeli – z prašných cest, které vedou dolem se stane bahno a tím se jezdí těžko – zjména s 250ti tunovými náklaďáky, které vezou 300 tun zeminy…
Prý prohlídku zrušili poprvé po 2 letech… Pech a další díra do plánu.