Krátce po překročení albánských hranic, každý pochopí, že Evropa, tak jak je zvyklý ho tady rozhodně nečeká. Párek ze statisíců bunkrů pro jednoho.
Hrad Rozafa na soutoku 3 řek Driny, Kiry a Buny. U města Shkodër.
Most před Shkodërem na hlavním tahu z Černé Hory.
S kvalitním dřevěným povrchem...
Kilometrovník u Shkodëru.
Příjezd do města Durrësi. Je to jedno z největších albánských měst a rozhodně největší přístav. Jezdí sem denně trajekt z Itálie - z Bari.
Na městské pláži, která je několik kilometrů dlouhá je rozhodně živo.
Však se o překot staví apartmánové domy, které od pláže odděluje jen silnice. Patrně to tu kupují Italové, kteří to sem mají trajektem z Bari cca 6 hodin plavby a je to tu pro ně asi dost levné. Nebo Albánci, kteří pracují v Itálii.
Z Durrësi mám namířeno do městečka Berat, cestou vnitrozemím míjím louky, políčka a v nich - bunkry...
Nikdy jsem neviděl jezevce - až teď u Berati - nepřežil vypalování trávy.
Podle průvodce jsemprohlídku Berati začal v pevnosti Kalasa na pahorku nad městem.
Normálně se tu platí vstup, ale že jsem přijel v pozdním odpoledni a na motorce, tak jen mávli rukou.
Z hradeb jsou úchvatné výhledy.
V domech přilepených k hradbám normálně byldlí lidé.
Výhled na Berati s řekou Osum.
Zbytky hradeb jsou dost zachovalé.
Zbytky byzantského kostela s městem v pozadí.
A takhle tu bydlí,
Nebo takhle
či takhle.
Vilky nad řekou v Berati mají být zapsány na seznam UNESCO.
Osmanské vilky podruhé.
A celkový pohled na Berati.
Na to, že jsem byl uprostřed Albánie a polí, daleko od civilizace jsem našel dost slušné ubytování - klimatizace, teplá sprcha a tak - prostě luxus.
Albánské hory. V pozadí snad pohoří Tomorri. Nejvyšší vrchol má 2415m!
Rozsáhlé vypalování trávy je zde běžné.
Údolí řeky Drinos lemované okolními kopci směřující k Gjirokasteru.
Solidní pumpa.
Hlavní silniční tepna směrem k Řecku, buď ve výstavbě, nebo rozšiřují, nebo po obrovském sesuvu půdy. Rozhodně to takhle bylo cca 30km!!!
Gjirokaster.
Poslední pohled na albánské bunkry, za chvíli řecká hranice.
Na to abych byl schopen popsat obsažným a vyčerpávájícím způsobem jsem byl v Albánii velmi velmi krátce. V podstatě odpoledne jednoho dne, noc v hotelu u městečka Ballesh a dopoledne druhého dne.
Takže se omezím jen na drobné postřehy z cesty. Na vstupu a výstupu z Albánie mě zaujaly dlouhé kolony na hranicích, zjevně má Albánie do Evropy, jíž je sice součástí geografickou, ještě daleko… Koneckonců na cestu ke stabilní demokracii se Albánie vypravila až těsně před rokem 2000!
Na hranicích jsem byl rád, že jsem byl poučen a vycvičen z cesty na Ukrajinu a pro motorku, která je psaná na firmu jsem měl od notáře ověřenou plnou moc od jednatele společnosti – na hranicí Albánie a Černé hory jsem to potřeboval.
Postřehy z Albánie mám tyto:
• na každém koutku země jsou vidět oblé betonové kloboučky nejrůznějších velikostí bunkrů – často střílnami namířenými proti sobě – pozůstatek z vlády komunistického diktátora Envera Hodži.
• skoro každé auto na silnici je Mercedes, pravda většinou dost starý (a nejspíše kradený) a řidiči jezdí jako dobytek – nerespektují pruhy na silnici, předjíždějí v nepřehledných úsecích a přejíždějí plné čáry. Na druhou stranu jsem nikde neviděl nehodu a sám jsem nemusel řešit jediný problém na silnici. Jo a silnice až na krátké úseky jsou v dost strašném stavu.
• v zemi je spousta Italů a aut s italskými SPZkami. Na pobřeží u města Durresi je velikánské přímořské letovisko a staví se zde spousty nových domů plné letních dovolenkových apartmánů. Zjevně mezi Itálií a Albánií je čilý cestovní ruch – trajekt mezi Bari a Durresi jezdí denně.
• lidé jsou milí a ochotní a zdáli se mi dost v pohodě. Určitě je to stále země zaslíbená pro poznávací cesty a výrazná zaostalost země takovéto cestě dává nádech dobrodružství.
Kromě těchto cestovních střípků jsem navšívil městečko Berat, jehož vilková část u řeky je zapsaná na seznamu UNESCO a nad městem se tyčí středověká citadela, uvnitř jejíchž hradeb stále bydlí lidé – tak trochu jako ve středověku…
