Mera Peak
Po přechodu sedla Amphu Laptse La jsme šli 3 dny do Mera La sedla pod Mera Peakem, kde se nachází B.C. Většinu z těchto 3 dnů jsme šli údolím Hongku a nepotkali žádné známky civilizace a kromě dvou kluků trekařů či horolezců (ti se chystali přejít sedlo Amphu Laptse La z druhé strany a spěchali, protože věděli, že když tam napadne sníh, tak sedlo nelze přelézt) ani živou duši.
V takovéto situaci jsme si poměrně intenzivně uvědomovali, že jsme odkázáni jen sami na sebe – neměli jsme satelitní telefon a věděli jsme, že pro velmi rychlého šerpu je to do místa, odkud by se dala přivolat pomoc mnoho hodin chůze, či spíše běhu. Opravdu – velmi zvláštní pocit o dost jiný než někde v Alpách, kdy toho mobila má u sebe každý a ta 112ka se v případě nouze vytočit dá. Tady jsme prostě věděli, že se nesmí nic stát.
Když jsme dorazili do Mera La 5400m – B.C. pod Mera Peakem, tak už to bylo něco jiného – tady už civilizace byla – dost lidí – horolezců pokoušejících se o vrchol Mera Peaku tady měli tábory – přišli z druhé strany, tedy ze směru, kterým jsme se my vraceli.
Po příchodu do B.C. už bylo pod mrakem a poletovali sněhové vločky a byla taková ponurá lezavá zima – dobré podmínky zalézt do spacáku. V noci jsme museli několikrát odhrabovat a odklepávat stěny stanu, aby nám nelehly na spacák a nenamočili ho. Ráno bylo cca 30-40 cm čerstvého sněhu. Tušili jsme co přijde a také to přišlo. Šimon zavelel, že balíme a jdeme dolů – ono to opravdu asi nemělo smysl pokoušet.
Ten den jsme dorazili do Khare, kde jsme se po zbytek dne poflakovali. Další den jsme vyrazili na cestu domů. na svačinku jsme se zastavili v Tangnagu, kde jsme na protější straně údolí viděli padat obrovskou prachovou lavinu. Měl jsem nutkání jít se někam schovat, jak se mi to zdálo blízko, ale než jsem se stačil rozhodnout, tak bylo po všem a ukázalo se, že to vlastně bylo i dost daleko. Já jsem ovšem něco takového tak blízko viděl prvně…
Odtud jsme vyrazili do Gondishungu. Cestou kde se vzali tu se vzali vykoukli kdesi za morénou ledovce 4 kluci – maoisti – opravdu vypadali jak malí kluci a vypadali, že si dělají legraci. Podvědomě jsme si mysleli, že jim byde stačit říci něco jako kluci přestante blbnout a šup šup domů. Maoisti ovšem byli nekompromisní a jejich zbraně – samopal AK 47 a nějaká ta puška byly dost přesvědčivé. Zaplatili jsme tedy za povolení projít tudy do Lukly – tuším 100 USD na osobu. Dokonce i potvrzení o zaplacení jsme dostali…
Z Gondishungu už nás čekalo poslední pořádné stoupání – do sedla Zetra La 5000m. Pár set metrů pod sedlem jsme spali poslední noc před návratem do Lukly a opravdové civilizace. Tady se mi také přihodila taková zvlášní věc. Když jsme šli spát, zalezl jsme do svého velmi teplého péřového spacáku -27 stupňů komfort a nedokázal jsem se velmi dlouho zahřát – dodnes nevím čím to mohlo být – celková únava z cesty? mastný spacák za 14 dnů používání? nebo na mě něco lezlo? – rozhodně dost nepříjemný zážitek.
Následující den jsme vystoupali cca 500m do sedla Zetra La a poté doslova seběhli do Lukly – téměř 2000m během snad 3 hodin. V Lukle jsme se zcivilizovali co to šlo, ba i sprchu jsme si dali a s dávkou štěstí jsme další den odletěli do Kathmandu.