Parinacota
Chile je neuvěřitelně dlouhá země, táhne se přes 2/3 délky Jižní Ameriky což je asi jako z Prahy na Kanáry tj, cca 4000 km a široká je tak v průměru okolo 200 km. Když jsme přistáli v v hlavním městě – v Santiagu tak to bylo cca v 1/2 Chile.
Adventura vymyslela aklimatizační výlet na Parinacotu, která leží v národním parku Lauca. To je světoznámá a úžasná přírodní rezervace na Altiplanu, kterou rozhodně stojí za to navštívit, jen je to od Santiaga poněkud z ruky. Národní park Lauca a Parinacota leží úplně na severu Chile a to u hranic s Peru a s Bolivií.
Dojem ze vzdáleností v Chile by rozhodně nebyl tak intenzivní, kdyby Adventura v rámci patrně úspor nevymyslela, že je možné se do města Arica, ležícího u peruánských hranic a které tvoří přirozenou bránu z civilizace do národního parku dojet autobusem!!! Takže jsme oněch 2000km jeli cca 30 hodin nonstop autobusem.
To co mě na tomto způsobu cestování zaujalo, nebyl ani tak fakt, že v autobuse byla toaleta, stevard, roznášející jídlo – sendviče, ale hlavně to, že v autobuse je místo standardních 45 míst jako všude, pouhých 30, takže si každý může opravdu natáhnout nohy… To ale bylo tak to jediné pozitivum z celé té předlouhé cesty v autobuse…
Po vzpamatování se, prohlídce Aricy a okolí jsme se přemístili do městečka Putre, kde civilizace opravdu končí. Městečko leží ve výšce 3500m a my jsme sem přijeli z Aricy od hladiny moře autobuse. Takže celkem logicky nám tu v noci bylo kdekomu špatně.
Třetí den od příjezdu do Putre jsme se přesunuli autobusem na náhorní planinu do národního parku Lauca, kde jsme si postavili stany u jezera Chungara ve výšce 4500m, kde bylo plno růžových plameňáků.Okolo jezera, které je ostatně nejvýše položené na světě vede asfaltka po které jezdí náklaďáky po nejvýše položené silnici na světě až do výšky 4800m!!!
Ten den jsme si ještě stihli prohlednout vesničku Parinacota a začali jsme se připravovat na noc. Mě bylo v noci dost zle, ale vyspal jsem se z toho. Pár z nás to ráno zabalilo a odjelo stopem dolů – do Putre. Já a ostatní zbývající jsme se ten den přesunuli pod Parinacotu. Tam jsem ještě do rána přežil a pak jsem to také vzdal – hlava bolela jak střep. Asi začínající mozkový otok. Ani si pořádně nepamatuji jak jsem se dostal dolů, ale rozhodně to okamžitě pomohlo.
Ostatní a s nimi i moje žena – dodnes mi to předhazuje, se dostali do výšky 5500m a pak to kvůli příliš velkému množství čerstvého sněhu vzdali. Irenu tam prý někdo vyfotil v plavkách s mačkami na noho a s cepínem v ruce. Pokud by to náhodou četl ten kdo to fotil, tak by o tu fotku moc stála…
Nádherné fotky z oblasti altiplana jsem našel v galerii Ladislava Kamaráda. Pro mě Pan Fotograf…