Před námi je Ukrajina. Překvapivě rychlé odbavení - cca 1 hodina, pár horkých chvilek, že nás nepustí - každý kdo má motorku zakoupenou na firmu, musí mít vypis z Obchodního rejstříku - originál a pověření od jednatele k užívání motorky s podpisem ověřeným u notáře.
Takhle se na Ukrajině tankuje - nejen u hranic - všude. Tato Honda Civic do prázdné nádrže naleje cca 40 litrů, když si takhle vyjede na rampu, tak prý až 45 litrů!!! Jeden litr Naturalu 95 je zde za 4,6 Hřivny - v přepočtu pod 20 Kč,- .
Užhorod, jsme ubytování v hotelu Družba - adresa je ul. Vysoka 12, GPS souřadnice v přiloženém souboru z GPSky Garmin, cena za 2 lůžkový pokoj 380 UAH. Pohled z hotelu na město.
Večerní procházka po Užhorodě.
Most přes řeku Užh. Na fotkách to není nijak vidět, ale celkový dojem je hodně neutěšený.
Špinavo, vybydleno, pochmurno - místní palác kultury, ve kterém to fakt nežije.
Pak se ale vše v dobré obrátilo, našli jsme restauraci, čekáme na maso, nálada dramaticky stoupla.
I slovensky mluvící obsluha se přitulila...
Další den, krátce před polednem a o 50 km východněji od Užhorodu dorážíme do Mukačeva a necháváme se vyfotit u památníku věrozvěstů Cyrila a Metoděje, kteří tudy také prošli. Za námi centrum města se skoropěší zónou
Městská radnice v Mukačevu. Centrum města je docela hezké, ale hned za ním vše pěkné končí - na silnicích rozbitý asfalt, na domech rozbitá a špinavá omítka atd atd. Jinak mezi Užhorodem a Mukačevem je pěkná nová silnice, místy i 2 proudovka - skorodálnice.
Jel jsem v naší skupině jako první a tak mě chytli policajti - za rychlost. Což o to asi jsem jel o něco rychleji naž 60kou, ale pak jsem i musel dýchat a policajt něco s alkoholmetrem zakouzlil a vítězoslavně mi ukazoval, že jsem pil, což samozřejmě nebyla pravda, ba dokonce si myslím, že jim ani radar nefungoval, ale hádeje se s policajtem a ještě k tomu na Ukrajině. Nakonec to stálo tuším 400 hřiven.
Pár desítek kilometrů za Mukačevem směrem na Svaljavu se nachází veliký areál nově postaveného kláštera,
patrně zasvěceného Cyrilovi s Metodějem, protože přes silnici mají velikou sochu, podobnou té v Mukačevu.
Dovádění v loužích, já vyrážím po Špáčovi.
V městečku, či spíše větší vesnici - Dolgoje - fotím hned 3 kostely jednou ranou a každý zjevně bude jiné víry. Jsou tu hodně pobožní, asi k tomu mají dobré důvody.
Za vesnici si s odporem fotíme koně, kteří jsou sice volně puštěni, ale aby neutekli, tak jsou svázaní předníma nohama cca 30cm dlouhým řetězem. Fuj!!!
Mají to tam pěkné nové moderní...
Ve vesnici Lipča si prohlížíme další klášter. Jeptišky tu normálně bydlí v paneláku.
Zaparkovali jsme oře u hlavního kostela v areálu kláštera a šli jsme na obhlídku.
A pro nevěřící psy 2 návody jak se pokřižovat a zlí duchové utekli - uprostřed je to nesprávně a dole správně.
Zde je ještě jeden návod, v poněkud intelektuálnějším provedení i s tím co je třeba a kdy u toho říkat...
Stádo krav na silnici 1. třídy - nic vyjímečného.
Místní krasavice šly na jakousi party a nám zjevně s chutí, ale cudně nám zapózovaly.
Až jsme z toho dostali hlad. Tak jsme se zastavili v restauraci u řeky na šašlik - vynikající.
Cestou fotíme babky přecházející lávku přes řeku. S motorkou bych do toho asi nešel.
Kdesi u obce Vuchkovaja přečerpávací elektrárna - skoro jako ve Štěchovicích
Dřevěný kostelík
Zastávka u rekonstruovaného monastýru, který vypadá jak z pohádky už teď... jsme v Mizhrině.
Blíží se večer a my nakupujeme v místním supermarketu zásoby na večer. Koupili jsme si tam i slušně vypadající láhev červeného vína s názvem "Medvědí krev" (patrně pod vlivem asociace s maďarským červeným Bikaverem). Nekupujte si to - nedá se to pít.
Tady je důkaz ceny benzíny 1 UAH = 4,2 CZK, 1 litr BA 95 = 4,6 UAH.
Inspirace pro vaší skalku, ale nevím, kde se takovéhle věci shání.
Z Mizhriny jedeme do městečka Siněvyr, kde hodláme přespat. Musíme přes kopec až do výšky cca 1100m. Je podvečer a v údolí se začínají válet mráčky.
Jsme nyní úplně na vrcholku kopce a je zde udělaný helliport.
Ze Siněvyru jedeme na sever údolím řeky Tereblji do Siněvyrské Poljany a cestou můžeme oči nechat na zdejších výtvorech...
Vjíždíme do národního parku Siněvyr a u brány s ostrahou platíme vstupné - cca 20 UAH.
Obdobně zde vypadá většina domečků. Skoro se nám nechtělo věřit, že se v tom bydlí, ale je to tak.
Cestování v čase - skok o jedno století? Ukrajina, Siněvyr!!!
Cestování v prostoru - ze Siněvyru na skok do Ameriky!!!
Pražáci na dovolené v Siněvyrském národním parku? Ne ne, to jen ukrajinský boss na romantickém výletě.
Ubytování jsme našli v hotelu "Mořské oko" u Siněvyrského jezera.
Siněvyrské jezero leží ve výšce cca 1200 m a má spíše charakter plesa a je opravdu krásné.
Národní park Syněvyr se rozkládá od Syněvýrské Poljany až k vesnici Merešor, kde je také vodní nárž Tereblja a to všechno máme v úmyslu projet.
Od Siněvyrské Poljany projíždíme údolím řeky Terebljy a v úžasu cvakáme spoučtí foťáku jak vzteklí - hločička v růžovém jde domů...
Barevné dřevěné domečky u vody.
Vyrovnané dříví na zimu.
Kocháme se? Nebo se čeká na mě?
Tady taky někdo bydlí...
Tohle auto už jezdit nebude.
Následuje pár záběrů cestou údolím Tereblji
V každé vesnici byl památník vítězství či padlým.
A teď pár obrázků domečků cestou do Koločavy.
Vyfotit si dvojčata se svojí motorkou, to si Špáča prostě nenechal ujít.
Právě jsme projeli vesnicí Siněvyr, rozloučili se s Tomášem Airbusem, který musel jet domu dříve a pokračujeme na jih - směr Koločava.
A jsme tu -v působišti a místě posledního odpočinku Nikoly Šuhaje loupežníka.
Kostelík v Koločavě
Koločavská česká hospoda, fungující i jako penzión v místě bývalé četnické stanice. Hospodský mluví česky a bylo zde ubytováno pár Čechů - kluků, kteří si sem dojeli na pár dní pochodit po kopcích.
Hospodský nám poradil jak najdeme hřbitov, kde je Nikola Šuhaj pochovaný - to je on.
A máme za to, že toto je hrob Nikoly Šuhaje. Datum narození 1887 a úmrtí 1921 odpovídá. Hrob jeho milované ženy Eržiky jsme nenašli.
Památník Nikoly Šuhaje, okolo něco staví a opravují. Památník vítěztví 2. svět války je naproti...
Lávka poněkud zvlněná...
Pop v náboženském procesí žehnal a cákal všemu okolo - i nám požehnal a pocákal nás, ba co dím, spíše polil...
Urvaný most - důsledek (zřejmě téměř každoročních) záplav.
Hráz vodní nádrže Tereblja. Nádherné prostření, kráásná voda ... až na tu špínu okolo a všudypřítomné PET lahve.
Tudy projeli BOZI Z PRAHY - viz směrová tabule.
Děti ve svátečním a proti sobě německý a ruský tank...
Z hor sjíždíme dolů k ukrajinsko rumunským hranicím, kterou tvoří řeka Tisa a cestou míjíme spousty velikých domů před dokončením, které jsou opuštěné, prázdné a chátrají. Moc by nás zajímalo oč jde.
Solotvino a dnes již uzavřený solný důl. Prý si lze za úplatu a neoficiálně doly prohlédnout a prý dosahují až 400m pod povrch.
Nedaleko solných dolů vytvořili podzemní vody a prameny solná jezírka s příjemně teplou vodou a zatraceně slanou. Okolo jezírek vyrostla zjevně popůlární a hojně navštěvováná rekreační oblast. Jen ten bordel a ty PET flašky okolo...
Špáča byl statečný a šel se jako jediný z nás vykoupat. Protože voda je tak slaná že se skoro nelze ponořit (obdobně jako v Mrtvém moři), tak si mohl v klidu a pohodlí prostudovat mapu...
Ze Solotviny jsme jeli na sever směr Vorochta. Nechtělii jsme jet po hlavní silnici, tak jsme zvolili podle autoatlasu silnici trošku vedlejší. Že to bude vypadat takhle a že se budeme muset předrápat přes velikánský kopec, to nás opravdu nenapadlo.
Takže cesta, která byla cca 30 km dlouhá a mělá být zkratkou nám nakonec trvala cca 2 hodiny a Tomáš spadnul a ohnul páku brzdy, kterou takto narovnal. Všechno by bylo fajn, jen kdyby tak nechcalo...
A Špáča, který do takovýchto záležitostí chodí vždy naplno.
A protože pršelo a pršelo, tak jsme strávili noc v hotýlku v Rachivu. A protože do rána nepřestalo, tak jsme přehodnotili plány a otočili jsme to zpět do Solotviny, že tam překročíme hranice do Rumunska.
Dáváme si loužovou vložku - Tomáš a jeho nezaměnitelný styl.
Já s klasickým vyzrálým stylem
Hraniční pásmo - kontrola pasů (cca 10 km vzdušnou čarou od hranic?!)
Tohle si tu lidi parkují u domu - jiný kraj, jiný mrav.
Hraniční přechod z Ukrajiny do Rumunska v Solotvinu. Prý ho otevřeli pro mezinárodní dopravu teprve letos.
Ukrajinský celní provoz se zastavil - počítač prý spadnul a my jsme měli spoustu času a tak jsme si na čáře hezky zdřímli...
Most přes Tisu, most do svobodného Rumunska. Musím říci, že se mi odjezdem z Ukrajiny opravdu ulevlo. Měl jsem na Ukrajině intenzivní pocit, že stát se obětí zvůle státních orgánů, např. policajtů je až příliš snadné...
Původně jsme chtěli překročit slovensko-ukrajinské hranice ve Vyšném Německém a ocitnout se rovnou v Užhorodu, ale nešlo to. Prý hraniční přechod rekonstruují, tak aby splňoval normy EU.
Ukrajina ale normy EU ještě zatraceně dlouho splňovat nebude.
Museli jsme tedy jet asi 30 km severněji na hraniční přechod v Ubĺe. Při přechodu hranic do Ukrajiny jsem samozřejmě byl připraven na problémy a čekání, ale když na člověka doopravdy dýchne zvůle a ústrky totalitního režimu, který na Ukrajině nepochybně stále je, tak dojmy jsou hnedle intenzivnější.
Ukrajina má zvláštní celní předpis, který praví, že pokud jedete motorovým vozidlem, který má v techničáku jako majitele zapsanou firmu, tak musíte mít originál vypisu příslušné společnosti z obchodního rejstříku a k tomu ještě od jednatele, který je v obchodním rejstříku zapsán zplnomocnění k užívání vozidla. A to ověřenou od notáře.
Věděli jsme to všechno dopředu, připravovali jsme se na to, ale ten předpis je tak divnej, že jsme se na to nijak pečlivě nepřipravili. Buď jsme neměli originál výpisu z Obchodního rejstříku, nebo se jednatel nepodepsal u notáře, nebo jednatel byl řidičem osobně, tak si myslel, že žádné ověření nepotřebuje…
Na celnici bylo prázdno a nestrávili jsme tam více než 1 hodinu, takže v podstatě bez problémů, ale když se nad našimi bumážkami střídali kmáni, pak podnáčelníci a až nakonec vylezl i náčelník a my jsme si uvědomovali že to jestli nás do Ukrajiny pustí a my budeme moci pokračovat dále zavisí jen a jen na tom jesli ten či onen úředník, který dostal od státu moc má či nemá dobrou náladu. To pak na mě prostě dýchl závan totalitní zvůle, který mi fakt nedělá dobře po těle.
Druhý příklad totalitní zvůle se mi stal, když mě jak prvního jedoucího ve skupině kus za Mukačevem zastavili policajti. Ostatní v podstatě chytře zastavili o pár set metrů dále. Že prý jsem jel moc rychle, že už jsem v obci (široko daleko žádný dům) a že jsem jel více jak 60 km/h. Což o to, to jsem asi jel, ale jak jsem v průběhu diskuze postřehl radar jim nefungoval. Takže mám zaplatit pokutu za sebe i kolegy 400 hřiven. Nesměle jsem namítal, že je to moc. To už okolo mě stáli 4 policajti a jseden mi podává alkoholmetr. Dýchl jsem do něj – a nic. Jeden z policajtů si alkohol bere do ruky, otáčí se ke mě bokem a za pár vteřin miho podává, že mu to ukazuje alkohol a že jsem pil – našteloval to tam no jasně, ale hádejte se s nimi, když jsou okolo vás 4. Stálo to jen 400 hřiven a intenzivní pocit, že spravedlnost a práve se na Ukrajině rozhodně nedovoláte. Pravdu tam má ten, kdo má moc!!!
Třetí příklad pokračující totality je o tom, že jsme za Mukačevem v těch nejzapadlejších vesničkách potkával zánovní a luxusní německé limuzíny (Mercedesy, Audiny, BMW) s pražskými SPZ. Přesně taková auta o kterých bych si myslel, že nechat je chvíli bez dozoru stát je nesmyslný risk..
Chviličku jsem si si myslel, že to jsou nějací Pražáci na dovolené, ale pak mi došlo, že buď to jsou kradená auta, kterými jezdí místní gangsteři a nebo bossové provozující v Čechách obchod s ukrajinskými stavebními otroky provádějí nábor pracovníků a nebo obojí. Za své peníze si patrně pořídili beztrestnost a bezpečí.
Tolik tedy pár příkladů, proč jsem měl na Ukrajině trochu stísněný pocit.
Když jsme projížděli daleko od hlavních tahů zastrčenými vesnicemi, tak skoro všichni obyvatelé seděli na lavicích a přislo mi, že mají takové prázdné a apatické pohledy.
Děti nám velmi často mávali. Mám za to, že tam kde je funguje ekonomika nikdo ve vesnicích nalavičkách nesedí a nikdo nemává – v Rumunsku, Maďarsku a na Slovensku jsme nic obdobného neviděli. Skoro mám tendenci si myslet, že v těch odlehlejších městečkách a vesnicích může byt nezaměstnanost klidně okolo 50%.
Také jsme viděli strašné málo mužů v produktivním věku, buď jen kluky a nebo starší chlapy. Že by všichni ostatní pracovali na stavbách na západ od Ukrajiny? Slečen naopak bylo spousty a byly krásné a usměvavé.
No a když si ke všem těmto zážitkům přidám ještě čtení průvodce, kde se dočtu, že v důsledku Stalinovy kolektivizace a následném hladomoru zemřelo v letech 1932-33 až 6 miliónů lidí, za 2. světové války tak nějak podobně, budování socialismu za Sovětské éry po 2. světové válce, žádná podobná dramata sice nepřineslo, ale ekonomicky to bylo od nikud nikam až do vyhlášení nezávislosti Ukrajiny v srpnu 1991. Tehdy se prezidentem a neomezeným vládcem stal Kravčuk a později Kučma. O tomto období se říká, že jestli bylo na Ukrajině něco organizováno, tak leda zločin.
A co s tím udělá Juščenko zvolený díky oranžové revoluci v r. 2005?
Dost depresivních úvah, lidi byli přátelští, povídaví a ochotní a dalo se s nimi velmi dobře domluvit – česko – rusko – slovensky. Taková skoroukrajinština. Obchody a služby fungovalyy velmi dobře – ubytování na privátě za hubičku a na každěm rohu, v každém městě nějaký hotýlek a magaziny (potraviny) otevřeny od rána dlouho do večera snad do 22 hod. Příroda v Karpatech nádherná a o životě a bydlení lidí v horách si troufám prohlásit, že takhle nějak to mohlo být v Českých zemích před 100 lety…
Mám-li hodnotit, jestli se mi tam líbilo, nebo nelíbilo, tak konstatuji, že tak to nejsem schopen odpovědi. Jen konstatuji, že s odstupem času na těch pár dní strávených na Ukrajině stále více myslím, a že to co jsem tam viděl se mi dostalo hluboko pod kůži.
