Carretera Austral
Carretera Austral je oblast, která začíná cca 50 km jihovýchodně od Puerto Montt a táhne se více než tísíc kilometrů na jih až k osadě Villa O´Higgins.
Na této oblasti je zajímavé zejména to, že tady pořád prší – třeba až 7 metrů ročně a díky tomu je v oblasti všechno zelené a tak nějak výrazně přerostlé. Kromě toho je zde spousta ledovců a až na pár malých městeček a vesnic ta nejdivočejší divočina.
Odhaduji, že v na tomto obrovském a krajně nehostinném kusu země žije lidí spíše tisíce než desetitisíce a přesto obdivovaný a nenáviděný generál Pinochet dal v roce 1967 příkaz k propojení míst, kde žijí lidé silnicí, která dostala název „Carretera Austral“ neboli jižní silnice. Projekt spolykal obrovské množství peněz a trval desetiletí… Poslední 100 km úsek byl dokončen až v roce 2000. Je to proto, že silnice byla budována v krajně nehostinných a nepřístupných končinách a výstavbu provázely výrazné technické obtíže…
Nicméně nakolik se projekt stavění silnice v takovéto oblasti muže jevit neefektivní až nesmyslný, tak to najednou smysl dávat začne při rozhovoru s usedlíky…
Nocovali jsme kdesi zhruba v polovině Carretery Austral ve vesničce Puyuhuapi v penzionu Alemana, kde jsme se s paní domácí pokoušeli mluvit nejprve anglicky což nefungovalo. Ale když jsme zkusili němčinu to byla hned jiná.
Říkala, že zdejší osadu zakládal její prastrýc, který sem přišel s rodinou po první světové válce. Ona sama, že sem přišla s rodiči po druhé světové válce, když byli vyhnáni ze Sudet a že zde život do doby než zde v roce 1980 byla postavená silnice byl opravdu velmi těžký. Jediná možnost jak dovezt do vesnice zásoby bylo lodí a k té se muselo 7 km veslovat zálivem, protože by to pro loď bylo moc mělké.
V podstatě jsem si z rozhovoru odnesl, že Pinocheta mají velmi rádi a že jižní silnice je pro ně požehnáním…
Doslova říkala – od té doby co tu máme silnici tu máme vše. Mě to tedy tak nepřišlo, v podstatě jediný přiměr který mě v souvislosti s vesnicí napadal bylo cosi jako konec světa, ale pak, když přibývaly kilometry cestou po Patagonii jsem se v duchu omlouval – větší „middle of nowhere“ jsme objevili ještě několikrát…