La Paz a Titicaca
Tato galerie dokumentuje pár dnů našeho pobytu a výletů v La Pazu a okolí.
Vyrazili jsme na výlet na Yungas Road neboli Cestu smrti, která vede z La Pazu na severvýchod do Coroica městečku na okraji džungle. Z La Pazu (3600 m) vede cesta do kopce a pár kilometru za La Pazem vás čeká silniční kontrola, která se zajímá hlavně o náklaďáky, jestli je jejich technický stav způsobilý, aby Cestu smrti zvládl a nezřítil se do propasti… Poté silnice stoupá až do sedla ve výšce 4700 m a odtud pak klesá k džungli až pod 1000 m nad mořem. Původní cesta je prašná a bez svodidel a pod ní jsou super prudké srázy. My jsme toho moc neviděli, protože mrholilo a byla mlha.
Pro automobilovou dopravu je zde už dnes vybudovaná asfaltka a původní prašná cesta slouží jako turistická atrakce a jezdí se to na kolech.
Další náš výlet nutně vedl k jezeru Titicaca , jehož jižní okraj leží asi 80 km od La Pazu (El Alta) – 2 propojená města. Je to největší vysokohorské jezero na světě. Podél jezera jsme dojeli k průlivu Tiquina, přes který jsme přejeli přívozem a pak až k malebnému městečku Copacabana u peruánských hranic. Do Peru jsme nechtěli a tak jsme se vrátili stejnou cestou zpátky a kochali se nádhernými výhledy na jezero a okolní zasněžené vrcholky hor.
Yungas Road a jezero Titicaca se nám samozřejmě moc líbily, ale stejně nejintenzivnější zážitek z těchto míst mám z toho co nám přichystalo počasí a doprava na cestě k La Pazu . Zde jsou zápisky, které jsem pořizoval krátce po příjezu a ubytování v La Pazu(Bydleli jsme v hotelu Eurotel Davina na Av. Illimani 1706), kdy jsem toho byl plný… :
Poslednich cca 200 km cesty Potosí – La Paz bylo snad to nejhorší co jsem zažil, cesta rozbitá – samé Desvío (objížďka) místy blátivá.
Potkal nás hustý déšť, který později přešel v krupobití, za nedlouho bylo na silnici odhadem 5 cm krup, které do nás docela bolestivě mlátily – nejvíce do stehen, všechno ostatní jsme měli jakž takž chráněné.
Byl hustý provoz, samý smradlavý nákladák, silnice měla hluboké vyježděné koleje, pokud zrovna nebyla objížďka. To tam pak byl štěrk a bláto a bylo to úzké, že se náklaďáky jedoucí 30 km/h nedaly předjet a na tom všem ta vrstva krup. A byla zima – okolo 3 st C.
Když tak 80 km před La Pazem přestalo pršet, tak se pro změnu zvednul prudký vítr, který vyvolal písečnou bouři. Místy nebylo vidět kudy vede silnice….
Dojeli jsme v pořádku, ale ještě jsme se museli probít městem El Alto (1,2 mil. obyvatel), které plynule navazuje na La Paz (0,9 mil obyvatel), který leží v údolí pod ním. V každém případě 20 km El Altem a La Pazem do centra jsme jeli skoro hodinu. Hlavní silnice je široká v tom by problém nebyl odhaduji tak 3 pruhy, které ovšem nejsou vyznačené a kdyby byly tak jsou každému jedno.
Problém je, že dopravu zde zajišťují mikrobusy. Město je přelidněné. Mikrobusy plné lidí zastavují kde chtějí, takže na mnoha místech této široké magistrály prostě zastaví 50 mikrobusů a lidi nastupujou a vystupujou jak potřebujou a silnice je zahrazená. Jezdí se na zrcátka – motorka se ani při sebeagresivnější jízdě mezi auta nevejde. Do toho je všude plno čoudících náklaďáků takže je na silnci skoro nedýchatelno. Na emise tu vážně nikdo nehledí.
A aby toho nebylo dost, tak každých 300 m jsou zpomalováky, aby snad řidiči nejezdili rychle (jaká ironie, když to prakticky pořád stojí) Ty zpomalováky jsou pomalu půl metru vysoké a auto před ním musí fakt zastavit, aby si neurvalo nápravy. To plynulosti dopravy také hodně pomáhá.
Aspoň, že se nestojí na semaforech. Není jich tu málo, ale při tak zahuštěném provozu by nikdo nikdy nikam nedojel. Takže si jich nikdo vůbec nevšímá. Když chce auto projet křižovatku napříč této hlavní silnice v takovém provozu, tak tam prostě vjede a auta zastaví – většinou. Takže nakonec stojí všichni.
Doprava v srdci Bolívie – v La Pazu a El Altu a okolí v mých očích dokonale splňuje představy o absolutním chaosu. Velký zážitek a malý zázrak, že jsme neměli žádnou kolizi…