Ruta del Desierto
Noc jsme strávili ve městě Copiapó již téměř 1000 km severně od Santiaga.
Po noclehu v příjemném hotelu Las Pircas s ještě příjemnější restaurací a nepříjemném zážitku při již nočním hledání ubytování, kdy mě jen o chlup nesrazilo bezohledně jedoucí autem jsme vyrazili vstříct našemu prvnímu setkání s horami, vysokou nadmořskou výškou a pouští v Atacamě .
Vyrazli jsme směr Argentina a sedlo Paso de San Francisco , kde se náchází hraniční přechod do Argentiny – po stopách novodobého Dakaru.
Protože jsme jen vzdáleně tušili co nás čeká, tak jsme si raději každý zakoupili navíc k plné nádrži v motorce ještě další 10ti litrový kanystr benzínu. Dobře jsme udělali. Za necelých 400 km kdy jsme dojeli do hornického městečka Diego de Almagro jsme potkali jen 2 auta.
Jediný náznak civilizace byla chilská celnice na hranicích národního parku Nevado Tres Cruces stávající se z pár domků celníka a policajta v nadmořské vyšce okolo 3800 m.
Po celý den jsme jeli pustinou ve velkých nadmořských výškách s nádhernými panoramaty bez náznaků civilizace a v nejistotě, jestli cesta vede tam kam doufáme. Bylo to přesně podle hesla „I cesta může být cíl“ Pro mě to byl jeden z vrcholů cesty. I když možná hlavně proto, že to bylo naše první setkání s Atacamou a později jsem podobným pocitům přivyknul přišlo mi to již normální…