Salar Uyuni
Naším dalším cílem na cestě byla jižní Bolívie s plánovanou základnou v městečku Uyuni . Poté co nám přechod do Bolívie přes přechod Passo Sico nevyšel kvůli sněhu, jsme museli zvolit náhradní variantu a to přechod ve městečku Ollaqüe , který je od San Pedro de Atacama vzdálen více jak 300 km. A dalších téměř 300 km to pak je do Uyuni kde jsme věděli, že najdeme ubytování.
Také jsme tušili, že již pojedeme po Atacamě ve vysokých nadmořských výškách okolo 4000 m a že pojedeme zemí nikoho, kde se v případě potřeby žádné pomoci nedočkáme. A přesně tak to bylo. Bylo to velmi romantické i dramatické zároveň. Naštěstí jsme žádnou nouzovou situaci řešit nemuseli.
Kromě plných nádrží motorek, které jsme si doplnili v Calamě jsme samozřejmě měli každý navíc i 10ti litrové kanystry. Pár desítek kilometrů za Calamou skončil asfalt a čekal nás dalších 400 kilometrů jen offroad.
Díky drncání na děravých a rozbitých prašných cestách povedlo zanedlouho ztratit. Ovšem díky tomu, že Zdeněk jel za mnou, tak se kanystr s benzínem podařilo zachránit. to vašek jedoucí poslední takové štěstí neměl. O těchto 10 litrů jsme nevratně přišli a raději jsme kvůli úspoře zvolnili tempo. Do městečka Ollaqüe jsme dorazili již odpoledne. V městečku je jen pár domků, ale hlavně tam je velký železniční uzel. To všechno ve výšce skoro 4000 m.
Celní procedury, zejména na bolivijské straně se protáhly na více jak 2 hodiny a nás začal tlačit čas – před námi do relativní civilizace skoro 300 km, cesta nejasná – na mapě není, ukazatelé – kde by se vzali a skoro 3 hodiny odpoledne a jezdit na motorce ve tmě v Bolívii offroad – nic moc. Do hornického městečka San Cristobal asi 100 km před Uyuni jsme dorazili na hranici tmy a našli tam ubytování, což nás mile překvapilo.
Následující den, když to takhle dopadlo jsme vyrazili na Salar Uyuni což je solné pláň větší než středočeský kraj – více jak 10 tisíc čtverečních kilometrů a projeli jsme ji křížem krážem – od jihu do středu k ostrůvku Isla del Pescado nebo také Isla Incahuasí a vyjeli na západním okraji – velký zážitek – jako když jste na širém moři okolo vás jen bílá plocha a my uháníme na motorkách po zdrsnělém slaném povrchu stovkou…
A díky tomu, že jsme jeli od jihu, kudy agentury turisty Toyotama nevozí, tak nikde nikdo nebyl – mystické!