Do Uzbekistánu jsme odletěli koncem března. Jeli jsme tam provozovat heliskiing.
Dlouhé týdny před odletem jsem se kochal představou blankytného nebe, slunce, prašanu a nadherných výhledů, tak jak je možno vidět třeba na stránkách heliski.uz . Tehdy mě prostě nenapadlo, že by tam mohlo být i hnusně. Ale člověk míní, život mění.
Letěli jsme z Prahy a byli jsme na letišti mnohem dříve než je obvyklé a udělali jsme dobře. Vezli jsme si mnozí z nás ssebou ABS batohy, kterým se v případě, že jede lavina dají nafouknout veliké airbagy díky kterým se lyžař udrží na povrchu laviny. No a ty airbagy se nafukují pomocí bombičky o objemu cca 0,5l s plynem. No a to byl kámen úrazu.
Letecké společnosti tlakové nádoby prostě vozí nerady. Přesto, že Aeroflot už několikrát přavážel a přesto, že batohy mají certifikáty pro leteckou přepravu, tak se to vždycky řeší znova a znova.
Jednu chvíli nám zřízenec Aeroflotu vítězoslavně oznámil, že problém je vyřešen, že si batohy můžeme vzít ssebou do letadla, ale že se bombičky musí vypustit. Tím by se samozřekmě zrušila úplně funkčnost batohu… Ale i tento problém jsme vyřešili a bez ztráty kytičky jsme odletěli do Taškentu via Moskva – Šeremetěvo.
Všechno zlé je k něčemu dobré. Takže to, že jsme měli špatné počasí a až na krátkou vyjímku jsme nemohli létat, jsme mohli věnovat poznávání krás Uzbekistánu. Bylo nás tam celkem 13 a dám ruku do ohně za to, že jeden každý z nás by si poznávání Uzbekistánu dost rád vzdal, kdyby bylo hezky a šlo lítat a jezdit v prašanu… Ach jo, nejspíš tam budeme muset ještě jednou, ale počkáme si až bude hezky.