Jsme teprve na začátku a na Fandovi už jsou známky únavy znát...
Po více než 2 hodinách cesty první známka civilizace - Cafe la Porte du Desert.
A pevnost.
My odbočuje me u pevnosti vpravo k parku Jebil. Rovně by to sice bylo kratší, ale duny tam jsou prý pro naše motorky nepřekonatelné...
Ono to ani tak nebylo úplně jednoduchý.
Záblesk civilizace a pár set metrů náznaku asfaltové cesty a
druhá známka civilizace - Cafe du Parc.
Čeká nás několikakilometrový pás dun a my si začínáme na padání už zvykat.
Je to víceméně do měkého.
Pevné boční kufry se docelá hodí - motorka se o ně tak nějak opře a není se třeba při zvedání tak namáhat.
Daleko horší je vytahovat motorku zahrabanou v písku. Je ji potřeba nadzvednout a posunout kus dál. Přidáním plynu se totiž motorka zahranbe ještě více.
Třetí a poslední známka civilizace. Tady to ale bylo úplně opuštěné.
Před námi cíl naší cesty - oáza Ksar Ghilan a nám zbývá odhadujeme tak 5 km. Pevná cesta se záhy opět změnila v duny a hodně sypký písek. Těch 5 km jsme jeli více než 1 hodinu a v závěru jsme toho už měli docela dost.
Pár set metrů od oázy nám ještě pomáhali vyprošťovat motorky Francouzi, kteří byli na výletě z oázy. Když jste 4 na 4 motorkách a každou z nich společně zvedáte během dne snad 100x, tak už to pak na sklonku dne prostě nejde...
Po příjezdu do oázy Ksar Ghilan z Douz občerstvení a smývání prachu cest. Cesta byla 120 km dlouhá a jeli jsme ji přes 10 hodin!!!
Sehnali jsme si v oáze luxusní ubytování s polopenzí. Do kempu se na nás chodili dívat motorkáři co sem přijeli po asfaltu a bylo zřejmé, že si myslí, že jsme blázni, co měli fakt kliku, že to zvládli. Asi jo.
Každý z nás měl pro sebe jendu postel na spaní a druhou místo poličky - na odkládání.
Druhý den jsme se jeli podívat na okraj oázy, do míst odkud jsme přijeli...
Velbloudi zde čekají na turisty se kterými pak chodí na vycházku do pouště.
Hrdý tuareg?!
Špáča má slabost pro terénní auta a tak jsme neodolali a zaplatili si Toyotu Landcruisera na 15 minutovou vyjížďku.
Netrvalo dlouho a zahrabal se a protože neměl lopatu, tak se musel vyhrabat ručně.
Konečně asfalt... rozloučení s Ksar Ghilane. Na pozadí (kromě nás) domky místních a vpravo vlastní oáza s s termílním jezírkem a kempy.
Oázu jsme opustili severovýchodním směrem a byli jsme fakt dost rádi, že už nepojedeme pískem...
Benzínka pro ty co nemají velbloudy...
Větrné zátarasy podél silnice aby jí to hned tak nezafoukalo.
Město Tamazrit
A trochu tajuplné domy v něm.
Blížíme s k městu Matmata, které je proslulé berberskými podzemními obydlími. Autobusy s turisty sem jezdí zdaleka.
Možná to bude i proto, že se v této oblasti natáčely Hvězdné války. Objekt tohoto hotelu mi připadá, jako bych ho už viděl někde ve filmu...
Mladé berberské maminy mají zjevně dobrou náladu, když je Špáča fotil...
Přijíždíme do Matmaty.
Informační centrum v Matmatě.
Nám dochází benzín a tak zastavujeme v Matmatě u první benzínky...
Pohled z Matmaty do údolí na terasami obkroužené kopce. Proč? Na hledání odpovědí nemáme čas ani náladu a spěcháme přes Gabes na centrální pobřeší k městu Sfax.
