O tom jak vylézt na Aconcaguu, kde si koupit permit, kolik stojí, kde se vstupuje do národního parku Aconcagua, kudy se jde, kde jsou doporučené kempy cestou, kde a v jaké výšce a jak daleko je Base Camp. Kde a jak vysoko jsou high campy, co vše potřebujete ssebou atd. atd. se dočtete na internetu na mnoha místech. Našel jsem poměrně hezky a poměrně vyčerpávajím způsobem popsanou cestu nahoru a vše s tím související – doporučuji.
Na řádcích níže bych se spíše zaměřil na některé detaily s výstupem souvisejícími a s průběhem našeho pokusu, abych to nezapoměl.
• vyplatí se zůstat v B.C. po příchodu 2-3 dny a dělat si vynášky do výškových táborů – Rozdýcháte se a spíte relativně nizko 4200m – nahoře se hodí spousta věcí a regenerace v nižší výšce je lepší. Je to vysoký kopec – říká se, že 7000 m v této zeměpisné šířce víceméně odpovídá výšce cca 8000 m na rovníku – Himalájím kde jsou všechny 8mi tisícovky. Souvisí to nějak s tlakem vzduchu a tvarem zeměkoule – není úplně kulatá. Nejsem si touto teorií jistý, ale mám tendenci tomu věřit…
• když fouká „Viento blanco“ nevěřte příliš, že se dočkáte toho, že přestane – spíše Vám dojdou zásoby. To se stalo nám po 3 dnech čekání na „Berlině“ ve výšce 5950 m. Po krátkém zoufalém pokusu jít nahoru, jsme to sami rádi otočili a byli rádi, že jsme se dostali dolů. Svou ženu jsem měl k sobě přivázanou na laně, protože jí to odfoukávalo…
• V takových podmínkách se spoléhejte jen a jen na sebe. Nečekejte, že v takových podmínkách, kdy toho všichni mají „plný kecky“ a spousty starostí každý sám se sebou, se lidi – vaši kolegové budou chovat civilizovaně, ohleduplně a slušně. Vím o čem mluvím, zažil jsem to. Na Berlině (5950m) jsou 3 dřevěné boudičky. 2 z nich byly pro 2-3 lidi a byly plné a 3tí boudička je větší a je pro 6-10 lidí a bylo jich tam 6. Venku foukal vítr cca 100km/h a my (já a choť) jsme si v tom postavili stan a přespávali v něm. No spíše jsme ho drželi. Vítr dělal takový kravál, že ležet 2m od jedoucího rychlíku do Budějovic je určitě tišší. Byla to krušná noc. A to nemluvím o potřebě stálého doplňování tekutin (proti horské nemoci), ale i vypouštění těch tekutin… Ještě, že nejsem ženská. Nikomu v boudičce nedošlo, že venku je to fakt hodně nepříjemné, patrně o tom ani přemýšlet nechtěli a nenapadlo je říci pojďte k nám a my jsme se stále ještě ostýchali se dovnitř prostě vecpat. V podstatě nešlo o život, jen to bylo hodně nepříjemné a já si jen uvědomil, že v takových podmínkách je prostě každý sám. Nápadně mi to připomínalo situaci, kdy u auonehody nikdo nezastaví, protože si všichni myslí, že zastaví někdo jiný – povolanější… Šlo jen o jednu noc, další den kdosi šel dolů a místo v chatičce se uvolnilo, ale poznání zůstalo – doporučuji – koneckonců v případě problému můžete být jen příjemně překvapeni…
Z nás 17ti pokud si to správně pamatuji se dostali na vrchol jen 2 – Vojta a Přemek. Ti šli den předtím než jsme se přesunuli na „Berlin“ z „Nido de Condores“ – 5350m a to v podstatě na výrazné NEdoporučení vedoucího výpravy Zbyňka Žohy!!! Vyrazili brzy ráno a přišli v noci a měli toho opravdu dost, ale dokázali to – vyhmátli jakousi díru v mracích a povedlo se jim to. Viente blanco pak dalších 14 dní nepustilo nikoho nahoru. Tímto Vojtovi a Přemkovi vyjadřuji velký obdiv – museli být tenkrát hodně nadupaní…