Krátce před 7 hod. ráno, kdesi ve Švýcarsku na parkovišti. Vstáváme a jsme navlhlí. Je po dešti.
Do Chamonix dorážíme po poledni a krátce před 14tou hod jsme již v plné polní a v Saint-Gervais čekáme na zubačku.
Zdá se, že pojedeme zubačkou Marií
Na konci své cesty Marie takto zastaví. St. Gervais je ve výšce cca 800 m a konec zubačky je v 2372m. Jsme rádi, že jsme to nemuseli jít pěšky.
A za chvíli vyrážíme s ostatním davem směr Mont Blanc. I když asi většina lidí má spíše namířeno k ledovci Bionnassay a vrátí se zpátky na tramvaj.
Po hodině šlapání první "klíčové místo"...
Cesta dále pokračuje po hřebínku Les Rognes.
Je to taková kamenitá cesta ...
Cestou po hřebínku se pohledem přes ledovec Bionnassay kocháme pohledem na stěnu stejnojmenného Auigile.
A na druhé straně hřebínku se otevírá pohled do Chamonix.
Okolo 18 té hod dorážíme k Tete Rousse a na pokud možno rovince nedaleko chaty stavíme stany - nechtěli jsme tak jako tak ten den dojít dál - kvůli aklimatizaci.
Chata Tete Rousse a v pozadi Aiguille du Bionnassay. Chata stojí ve výšce 3167 m a na obrázku je ještě stará chata. Dnes už tam stojí nová.
Ráno vstáváme lehce po 7mé hod. Je krásně a jsme v pohodě.
Travers tohoto kuloáru je asi nejnebezpečnější úsek na celem hřebínku na Aiguille du Gouter. Vzpomínám si, že na začátku kuloáru mi zkušenější kamarád dával školení, že když letí kámen o kterém nevím kam skočí a kterému se možná nestačím vyhnout, tak se k němu mám otočit zády, aby se trefil do báglu... Jenže v tu chvíli skákal kuloárem balvan, který měl asi 1m v průměru.
Něco po 13té hod jsme byli na chatě Gouter.
Na chatě i okolo ní bylo hodně našlapáno.
Tak jsme se pokochali pohledem do údolí směrem k Tete Rouse a
šli jsme hrabat plošinu na stan.
Marek se zdá být již spokojen.
V dálce - přes široký kuloár, kterým teče Bosonský ledovec Aiguille di Midi se svými rozeklanými špičkami a vrcholkem lanovky, zhruba ve stejné výšce jako my.
Vstávali jsme za tmy a z Gouteru (od stanů) jsme vyráželi za svítání. V 8 ráno máme první pauzičku. V dálce je již vidět vrchol Mont Blancu i s Refuge du Vallot (Vallotka).
A o hodinu později - v 9,00 jsme u Vallotky - je krásně - azuro a slunce svítí. Zastávky začínají být častější a jdme pomaleji. Vallotka je už ve výšce 4400 m.
Pohled od Vallotky k vrcholu Mt. Blancu. Už "jen" 400 výškových metrů. Jen aby to krásné počasí vydrželo.
A ta panoramata. Hele - Aiguille du Midi je už pod námi. To se tak často nezažije.
Tak tady v podstatě nastupujeme na vrcholový hřebínek.
Ještě 1,5 hodiny na vrchol. Slunce pálí jako autogen.
Cesta vede místy - no řekněme trochu "vzdušně".
Vrcholové foto. Mont Blanc 4807m. Čas - pravé poledne.
Pohled z vrcholu Mont Blancu na Chamonix.
A to už jsme zpět z vrcholu u Vallotky.
Vallotka, pod ní Aiguille du Midi, za ním Aiguille du Verte a tak - panoramata.
Máme dobrý čas, máme splněno, slunce svítí, tak se dámy můžou slunit.
Po 15 té hod docházíme zpět na Gouter. Naše zahrabané stany na nás vykukují jen kouskem kopule.
Vrtulník na Gouteru. Že by se u někoho rozjela výšková nemoc?
Svítání na Gouteru.
Svítání na Gouteru podruhé. Moje oblíbená fotka.
Už jsme pod Gouterem na sněhovém poli pod Tete Rousse - Nějaké kluky napadlo zkrátit si cestu přes sněhové pole tak, ž si vzali igelitové tašky, sedli si na ně a jeli. Jenže se jim to rozjelo tak, že přes veškerou snahu se jim to povedlo zastavit pozdě - na kamenech. Lucka jako zdravotní sestra má ssebou šití a umí ho použít - Šije nešťastníkovi nohu. A to kluci měli spíše kliku. Tak pozor.
Je to už dávno, na Mont Blanc jsme vyrazili začátkem srpna 2000, jeli jsme 4 – já, choť a Marek s Luckou.
A přesto, že už je to dávno, byl tento pokus o výstup na Mont Blanc byl již druhý v pořadí. To jsme ve stejném složení trávili v Chamonix celý týden – poslední týden v červenci 1999. Po pečlivé aklimatizaci jsme dorazili na Gouter. Říkali jsme si, že jsme dobře připraveni a že nás hned tak něco nepřekvapí. Překvapilo. Do rána napadlo 70 cm čerstvého sněhu. Celou noc jsme odkopávali sníh ze stěn stanu, aby nás to nazavalilo a nezafoukalo. Byli jsme rádi, že se nám podařilo dostat se ve zdraví po zasněženém hřebínku Gouteru dolů.
Při 2. pokusu o výstup jsme jeli do Chamonix jen kvůli tomu, žádné další plány jsme neměli.
Z Prahy jsme vyráželi večer a někdy v noci jsme si na pár hodin dáchli kdesi na švýcarském parkovišti. Před polednem dalšího dne jsme dorazili do Chamonix a zabalili si batohy a okolo 14té hodiny jsme již nasedali do zubačky Marie ze Saint-Gervais.
Zubačka nás vyplivla v 2372m a na chatu Tete Rousse ve výšce 3167m jsme dorazili už po svých a tam jsme si také postavili stany. Zdálo se nám to jako optimální výška pro aklimatizaci.
Další den jsme v brzkém dopoledni překonal Grand kuloár vedoucí k hřebínku Gouteru. Tento kuloár se výrazně doporučuje překonat pokud možno ráno, dokud tam nepraží slunce a nelétají kameny. To je pak dost nebezpečné.
V brzkém odpoledni jsme dorazili na chatu Gouter a za ní jsme si postavili stany.
Další den ještě za tmy, tak jak se to má dělat jsme vstali a za svítání jsme vyrazili k vrcholu. Na vrchol Mont Blancu jsme dorazili v poledne. Slunce svítilo, nikterak moc nefoukalo. Pohoda. Po sestupu jsme ještě přespali na Gouteru a druhý den jsme sestoupili (s pomocí zubačky) až k autu.
Zvolili jsme si pohodlnou variantu výstupu, měli jsme ideální počasí a ani tam nebyly nijak velké davy lidí. Zřejmě se tam ještě nestačili nakupit po několika předchozích dnech ošklivého počasí.
Zkrátka žádné komplikace, pohoda. Až na to, že to byl 2. pokus. Ale fakt je, že jsme potkali cestou dolů několik Čechů, že jdou na 4. pokus. Takže jsme měli kliku.
