Jako každý rok, tak i letos jsme koncem července vyrazili na naší ferátovací dovolenou. První noc jsme nocovali u Hallstadského jezera.
Tady na parkovišti s výhledem na jezero lze nechat auto a jít na ferátu "Seewand". Chtěli jsme se jít podívat k nástupu, že bychom se o ni pokusili cestou zpátky z Dolomit, až budeme rozlezení.
Pár desítek metrů od parkoviště cestou k nástupu je vlez do jeskyně, kde se potápí - asi už trochu technicky.
Mosazná cedulka vypovídá o tom, že se ponor ne vždy povede. K nástupu na ferátu je to cca 45 minut, tak jsme to odložili.
Další den jsme pak vyrazili na Brentu. Z Madonny di Campiglio nahoru lanovkou "Cabinovia del Grosté" a pak po cestě 316 až k "Rif. del Tuckett".
Obdivovali jsme jak se v 2271m pěstuje salát a říkali jsme si, že je ošklivo - drobně pršelo a kdoví jak to bude zítra.
Ale druhý den ráno svítilo slunce, obloha byla skoro modrá a tak jsme vyrazili. Budeme stoupat sutovištěm do sedla, kde je nástup na ferátu. Na snímku z z akce "Dolomity 7/2004 je stejný snímek, ale suťoviště je celé pod sněhem
Pohled od chaty dolů do údolí.
V 8 hodin ráno ještě není žádné vedro. Zvlášť když sluníčko je schované za skálou.
Stoupáme do sedla, pod námi na skalním výběžku silueta Rifugia Tuckett.
V sedle, na jednu stranu feráta "A. Benini" a na druhou "Bocchette Alte".
Úvodní žebřík na "Bocchette Alte", ještě jich bude spousty.
Po chvíli přicházíme na jakési skalní plato.
Skalní masív, který jsme obdivovali z Rif. Tuckett.
A pokračujeme dále.
Tak tohle mi přišlo kompozičně zajímavé.
A zase o kousek výše.
Spousty dlouhých žebříků, někdy díky mlza ani nevidíme kde končí.
Přechod sněhového můstku, ale je tam cestička.
Kytičky - růžové, budou další barvy.
Za 2,5 hodiny po odchodu z chaty jsme pod vrcholkem "Bocca del Tuckett".
Na chvilku se to protrhalo, tak fotím další postup. Tady musíme dolů a hned zase nahoru.
A po přechodu skalního plata někudy údolím dolů k "Rifugio A. Alimonta".
Nastupujeme k sestupu.
Po žebříku dolů.
Docela hloubka...
A další přicházejí za námi.
Po sestupu dolů nás čeká krátký travers. Kdybychom na konci žebříku šli na opačnou stranu, tak zřejmě taká dojdeme k Rif. Alimonta, ale okolo ledovce Brentei.
Ze skalního plata sestupujeme k ledovci Sfulmini.
Tak to je ledovec "Sfulmini". Ze sedla pokračuje "via Bocchette" k "Rif. Tommaso Pedrotti".
Hora nad ledovcem bude nejspíše "Torre di Brenta".
My sestupujeme dolů k ledovci, dole vykukuje Rif. Alimonta.
Výhledy.
Torre di Brenta ještě jednou.
Rif. Alimonta co by kamenem dohodil.
Kytičky - žlutooranžové.
Ledovec Sfulmini a sedlo "Bocca di Molveno" za námi.
Kytičky - fialové...
Ledovec Sfulmini a sedlo "Bocca di Molveno" za námi.
A jsme u Rif. Alimonta. Váháme, jestli tu přespat, ale počasí je nejísté a tak pokračujeme dolů.
Kytičky - modré, ale teď už fakt s kytkama končím...
Po cestě 323 sestupujeme k "Rif. dei Brentei" - už je vidět.
Ještě kousek.
Pohled za sebe, kudy jsme sestupovali od Rif Alimonta.
Rif. dei Brentei.
Rifugio míjíme a sestupujeme dál po cestě 318.
Scházíme dolů k "Rif. Vallesinella", kde je také parkoviště a začíná silnice. Byla to z Rif Alimonta fakt dálka. Ještě, že nás nějací dobří lidé vzali autem do Madonny, nohy nás už dost bolely...
Letošní každoroční ferátování v Dolomitech bylo trochu nepovedené. Vždy vyrážíme v sobotu 3. červencový týden, v den kdy posadíme děti do autobusu směřující na letní tábor.
Tentokrát jsme neodjeli – pršelo. Počkali jsme týden a vyrazili na přelomu července a srpna a pořád pršelo. Trochu jsme doufali, že když budeme jinde bude to jiné. Naším prvním cílem byl Seewand u Hallstadského jezera. Nejprve jsme navštívili partu známých, co se v Hallstadském jezeře potápěli a pak jsme chtěli vylezt slavnou ferátu Seewand nad jezerem, ale opět pršelo.
A hlavně se nám do toho všeho porouchalo auto. Takže s hláškou na displeji tachometru „chyba převodovky“ kombinovaná hláškou „chyba motoru“ jsme se rychlostí cca 80 km/h dokodrcali zpět do Prahy, kde jsme auto odevzdali v servisu a odjeli záložní vozem (podstatně menším).
Tentokrát jsme odjeli rovnou do Dolomit – říkali jsme si je to dál než Rakousko, bude tam určitě hezčí počasí. Dojeli jsme do pohoří Brenta, do městečka Madonna di Campiglio. Pršelo.
Nicméně jsme se za diskutabilního počasí a po dlouhém váhání dohrabali z horní stanice lanovky „del Grosté“ na chatu Rif. del Tuckett, kde jsme se ubytovali. Na cimře s námi bydlel zárověň i amatérský meteorolog z Německa se synem. Venku pršelo, ale pan meteorolog nás ujistil, že zítra bude mezi deštivými dny jediný, kdy bude hezky – a bylo – nádherně.
Měli jsme v plánu projít alespoň druhou část cesty „Via delle Bochette“ zvanou „Bochette Alte“, která vede po hřebeni od Rif. del Tuckett na Rif. A. Alimonta. Cesta po ferátě nebyla ani nijak zvlášť náročná, ani nijak dramaticky dlouhá. To co ale bylo fakt hodně dlouhé, byla cesta z Rif. Alimonta zpátky dolů do Madonny di Campiglio. Ještě, že jsme ve Vallesinelle chytli stopa.
Těch posledních pár kilometrů po silnici po svých by bylo fakt těžký.
Do hotelu jsme dorazili hodně uťapkaní a nedlouho potom začalo hustě a vytrvale pršet. Měl pravdu, meteorolog jeden…
Další den jsme jeli v dešti domů…
