Odbočka z Chorvatska do Bosny a Hercegoviny. Pode mnou Mostar! Město, jemuž dal jméno most. Kdysi dávno, jako dítě jsem zde byl a vzpomínám jak tak odvážní plavci skákali z onoho mostu.
Pak se tudy přehnala válka a most byl zničen a po válce znovu postaven. Vždyť je to obrovská turistická atrakce a památka UNESCO a tak...
To je on, ten slavný most, je to znát, že je to nové, ale je to on, takhle si ho pamatuji z dětství...
Pěší zóna v historické části Mostaru - poblíž mostu.
U mostu. Nahoře se již skokani vybrali dost peněz a jeden se připravuje ke skoku.
Ten svlečený zády k nám. Skok jsem sice viděl, ale nestihl jsem ho vyfotit.
Minaret.
Rozloučení s mostem a řekou Neretvou.
V historickém centru Mostaru - místo městského parčíku je hřbitov. Proč tomu tak je jsem pochopil, když jsem se podíval na náhrobky - výhradně samí muži mezi 25-35 roky, kteří zemřeli v letech 1993-1995. Těžko mi tomu uvěřit - před pár lety, v Evropě a válka!!!!
Zjevně se zde používaly výbušniny, těžké zbraně a bombardování...
Tato mementa války jsou v Mostaru vidět na každém rohu...
Vesnice ve svahu - cestou na jih údolím Neretvy.
V městečku Stolac jsem odbočil na východ na město Bileca a přjížděl jsem jakousi náhorní rovinu ve výšce 500 - 700 m nad mořem.
Cestou jsem u silnice viděl tohle
a tohle...
Sloupy elektrického vedení bez drátů... Trochu jsem se začal bát, kam to jedu.
Za Divínem jsem začal sjíždět dolů a už to začalo být pozitivnější.
Za sebou jsem nechal město Bileca a přede mnou je jedno z ramen Bileckého jezera. Den už se chýlil a tak jsem spěchal zpět k moři - do Chorvatska - do Dubrovníku...
Když jsem se na konci chorvatské dálnice zadíval do mapy, zjistil jsem, že město Mostar je skoro po cestě, jen se musí překročit hranice do Bosny a Hercegoviny.
Vzpomněl jsem si jak jsem jako malý byl v Mostaru s rodiči a jak jsme sledovali skoky odvážných místních plavců z 30ti metrové výšky slavného a krásného mostu. Ta vzpomínka je i po těch letech stále živá. V průběhu občanské války byl most zbořen a znovu postaven. To bylo hlavní lákadlo, které vedlo mojí motorku do Mostaru.
Nakonec ale nejpůsobivější zážitek z Mostaru nebyl skok odvážlivce z mostu, ale ruiny po bombardování a malý hřbitov v centru Mostaru, na němž byli pochováni jen chlapi, kteří zemřeli v letech 1993-1995 – zjevně oběti války.
Rovněž si dlouho budu pamatovat tísnivý pocit při průjezdu zemí nikoho – cca 40 km přes jakousi náhorní rovinu, kde jsem nikoho nepotkal, jen červené cedule s bílou lebkou se zkříženými hnátami a s textem „MINE„!
